Náš první pejsek byl německý ovčák. Jmenoval se Cézar. Jeho rodiče měli spoustu zkoušek, otec pohraniční hlídač. Oba měli v papírech dominantní, agresivní, těžko zvladatelný. Manžel neměl žádné zkušenosti a tyto záznamy o povaze pro něho neměly žádný význam. Vybral si toho nejkrásnějšího medvídka. Bez znalostí a rad odborníků, problém na sebe nenechal dlouho čekat. I když Cézar miloval svoji rodinu, byl těžko zvladatelný a agresivní vůči všemu. Tato zkušenost nás na dlouhé roky odradila pořizovat si dalšího psa.

Jednou při procházce jsme potkali mladý pár a měli s sebou, dnes už vím, rhodéského ridgebacka. Byl volně puštěný, nikoho si nevšímal. Natolik nás toto setkání ovlivnilo, že jsme začali pátrat po štěňatech. Narazili jsme na vrh bez PP a za krátkou dobu u nás bylo zase veselo. Bohužel, ale až tak veselo, že bez košíku jsme neudělali ani krok. Dodnes tvrdím, že Sid, tak se jmenoval, tu přišel, i když jen na krátkou dobu, aby nás donutil, pořádně se nad sebou zamyslet. Udělali jsme spoustu chyb už od začátku. A ta první a snad největší chyba byla, že jsme si Sida brali při první a zároveň poslední návštěvě hned domů. Majitelé odvedli fenu pryč, aby nás nepokousala, prý se bála o štěňata. Chování feny nám přišlo přirozené. Dnes už vím, že to byl velký omyl. Přes všechno trápení na něj nikdy nezapomenu. Bylo velice těžké vyrovnat se s tichem, které po něm zůstalo.

Stále jsme měli na paměti mladý pár s klidným a vyrovnaným ridgebackem a kladli si spoustu otázek, co jsme udělali špatně. Nakoupili knihy, časopisy a občas také nahlídli do chovatelských stanic ridgebacků.

Jednou večer jsem narazila na inzerát fenečky z chovatelské stanice South Moravia. Fenečka jménem Dixa byla volná, ale chovatelka po opravdu dlouhém rozhovoru usoudila, že pro náš start není vhodná a nabídla nám, jestli nechceme počkat na její další vrh. Dixa byla tak krásná, že jenom letmo jsme dokázali lustrovat jiné chovatelské stanice, kdyby tento vrh nevyšel.

Čas plynul a my se po roce dočkali naší vysněné fenečky Enny.

Abychom neztráceli čas, přihlásila jsem nás do psí školky Janči Bolfové. Jelikož Ennča byla ještě v chovatelské stanici, museli jsme na první hodinu jet sami. Jistě jsme byli všem pro smích, ale měli jsme svůj sen.

Už při prvních momentech na vycházkách a ve školce nás Ennča ohromila svým chováním. Vzorně na nás čekala, neodbíhala ( to zdědila po mamince Ashanti ) , chtěla se učit novým věcem, byla klidná a vyrovnaná.